Život, Vesmír a tak vůbec

Otázka smyslu naší existence provází lidstvo od nepaměti. Co vlastně my lidé jsme? Z jednoho úhlu pohledu jsme seskupení několika triliard buněk, které vzájemně kooperují a vytváří něco tak komplexního jako lidský organismus. Z druhého úhlu pohledu jsme nejmenší zrnka písku v obrovském nekonečném vesmíru. Každý žijeme svůj život neodvratně směřující k jeho konci, který může přijít kdykoli. A co je vlastně naše vědomí? Jak to, že si uvědomujeme svojí existenci? A jaký má ta existence důvod? To jsou otázky, na které nemá věda dodnes odpověď. A vlastně jí mít ani nemůže, protože v těchto otázkách se dotýkáme něčeho co nás přesahuje a čeho se můžeme jenom zlehka dotknout. Proto lidstvo od nepaměti doprovází náboženství a tomu co nás přesahuje dává různá jména - Bůh, Bytí, Nekonečno, Absolutno atd. (dále se budeme držet pojmenování Bůh). Ale ani náboženství nedokáže úplně naplnit touhu po Bohu, je to spíš ukazatel, který nám ukazuje, kudy se vydat.

Dotyk toho co nás přesahuje vyhledáváme podvědomě všichni, ať už si to uvědomujeme nebo ne. V životě každého člověka nastane situace, kdy se nějakým způsobem setká s Bohem. Obvykle se jedná o mezní prožitek blízkosti smrti, ztráty nejbližších, nemoci apod. A je na každém z nás, jestli si díky této zkušenosti dokážeme uvědomit svojí pomíjivost a proměnit se. Tento stav vystihuje dobře řecké slovo Metanoia. Metanoia znamená vystoupit ze zažitých vzorců ega, uvědomit si, že naše vědomí nás přesahuje a není to jenom o Já, ale že jsme součástí komplexního bytí, že jsme součástí Boha. Toto uvědomění není vůbec jednoduché. Naše individuální ego se bude bránit zuby nehty a setkáme se i se svým stínem. se vším tím negativním, co si neseme sebou. Ale v okamžicích, kdy tyto clony individuálnosti dokážeme překonat, dospějeme k opravdovému pochopení Života, Vesmíru a vůbec. I když to bude většinou jenom krátký vhled, krátké satori, které odezní a my se budeme muset vrátit do každodennosti. Ale s každým vhledem, s každou další zkušeností tohoto druhu se posuneme o malinko blíž k Bohu.

Duchovní cesta je náročná a dost často se nám může zdát, že se nikam neposouváme. To je naprosto běžné a prožívali to všichni duchovně probuzení lidé. Duchovní cesta bývala ve středověkých katedrálách znázorněna formou labyrintu - poutník do něj vejde a na cestě do středu se neustále přibližuje a vzdaluje. Domnívat se, že duchovní cesta je jenom o askezi, odříkávání modliteb nebo náboženské poslušnosti je zcela mylné. Sám život je duchovní cestou a pouze žití v plnosti přítomného okamžiku a odevzdání se životu vede k duchovnímu probuzení. Svatost je celistvost.

Hlavní pilíře duchovní cesty jsou nelpění, přijímání toho co je a naslouchání intuici. V dnešní době je velice důležité také zmírňování tužeb, emocí a vjemů. Jsme neustále vystavováni mediální masáži, reklamám a nabídkám všeho druhu. Boží hlas vnitřní intuice je tichý a pokud jej překřičí okolní svět, nedokážeme ho vnímat. Čím člověk postoupí dále, očistí se od svých závislostí a falešných představ, tím víc je hlas intuice silnější. Ale duchovní cesta musí být naplněna celistvostí - láskou k životu, k sobě samému i k bližním. Milovat Boha znamená milovat život, milovat všechny, i ty kterými opovrhujeme, kteří jsou nám na obtíž nebo nás utiskují. Být si vědomi své vlastní důležitosti i naprosté nedůležitosti. Bůh existuje v protikladech a postupně zjistíme, že i polarita dobro/zlo je do velké míry zastřena naším pohledem a názorem. Často zjistíme i to, že naše představy o Bohu jsou falešné, že si do něj projektujeme svoje vlastní zranění.

Přijímejte život takový jaký je, “milujte Boha, svého bližního i sami sebe”, to je hlavní Ježíšovo přikázání (srov. Marek 12,30-31). Dnes jsou slova láska a milovat chápána hlavně v erotickém významu, ale řečtina, ve které je psána velká část Bible, rozlišuje tři hlavní druhy lásky - eros, filia a agapé. Eros je erotičnost, náruživá láska, filia je láska bratrská (přátelská) a agapé je láska přijímající a dávající - nejvyšší stupeň pečující lásky. Pokud opravdu milujeme láskou agapé, nejsme schopni dopouštět se nepravostí a zlý činů. Ježíšovo přikázání dále rozvíjí sv. Augustin - “Miluj a dělej co chceš”.

Jak krásná je teorie o agapé a jak náročná je rutina každodennosti, ve které jsme vystaveni shonu tohoto světa a vlastním i cizím negativním emocím. Snad nejlépe ze všech náboženství to vystihl buddhismus ve “čtyřech vznešených pravdách”, které jsou stále tak aktuální:

1. Světské bytí je neuspokojivé, strastiplné utrpení.

2. Příčinou utrpení je žádostivost, spojená s rozkoší a lpěním na smyslových rozkoších.

3. Utrpení je možné učinit konec úplným zničením a zaniknutím právě této žádostivosti.

A ta čtvrtá pravda? Ta ukazuje na ušlechtilou osmidílnou stezku ctností, vedoucí k zaniknutí utrpení (pravé chápání, myšlení, řeč, jednání, živobytí, snažení, bdělost a soustředění). Utrpení je nezbytnou součástí našich životů, většinou si jej způsobujeme sami svými emočními fixacemi a mentálními programy, odloučením od Boha. Domnívat se, že probuzení, osvícení nebo dosažení Božího království (což jsou synonyma pro jeden a ten samý stav naší existence) znamená ukončení utrpení je mylná představa. Rozdíl je pouze v úhlu pohledu - v probuzeném stavu bude stále existovat stejné utrpení, to se nezmění. Ale změníme se my a náš úhel pohledu. Najednou nebude utrpení něco, čeho se chceme rychle zbavit, ale spíš něco, co budeme přijímat s lehkostí a bude nám to pomáhat v našem duchovním růstu. Utrpení i radost jsou pomíjivé, stejně jako celý tento hmotný svět. Jediné, na čem opravdu záleží, je duchovní probuzení. A vše ostatní přijde samo, bolesti a trápení budou snesitelnější, radost a láska budou větší a krásnější.